Argumentační esej - Hodnocení žáků
„Úspěch výuky lze měřit (evaluovat) mnoha způsoby. Nejdůležitější měřítko ale je to, co se žáci naučili a co vyjadřují svými postoji a chováním ve škole a ve třídě, svým citovým a společenským rozvojem a uměním aplikovat získané komponenty do situací reálného života. Zjištěné výsledky slouží jako zpětná vazba k případné korekci činností a východisko pro další práci. ŠVP má svá kritéria pro hodnocení práce a má nástroje hodnocení.
Zadávání testů, samostatných prací výtvarného nebo literárního charakteru, referáty, zajímavé domácí úkoly, příprava programů na výchovné předměty a další aktivity jsou vždy hodnoceny. Hodnotícím znakem není jen známka číselná, ale i slovní hodnocení, pochvala, pozitivní kritika práce, určení nedostatků apod. Nabídkou velkého množství hodnocených aktivit dojde ke snížení stresu z podaného výkonu. Součástí hodnotícího systému je i sebehodnocení žáka.
Základem každého hodnocení je poskytnout žákovi informaci, co se naučil, v čem se zlepšil a v čem chybuje.
Kritéria hodnocení žáka zohledňují individuální rozdíly žáků a jsou zpracována s ohledem na klíčové kompetence.“
Toto je krátká ukázka našeho ŠVP. Myšlenky určitě správné, některé nové, ale jde o to, zda jsme si je nenapsali pouze na papír a praxe je jiná. Myšlenka RVP že učivo je pouze prostředkem a že hodnotit musíme hlavně žákovy dovednosti, jeho posun a růst stále v našem pedagogickém sboru nemá oporu, jakou bych si jako koordinátor představovala. Jak zařadit rozvoj klíčových dovedností do výuky není tak velkým problémem, ale otázka, jak se dají klíčové kompetence hodnotit, nás trápí neustále. Když hodnotíme pravopis, násobení či dělení nebo popis kostry kočky domácí, je hodnocení poměrně snadné. A navíc získáváme známky jako podklad pro klasifikaci, rodiče vědí, jak si jejich dítě ve škole vede, učitel si „udělá čárku“ za splněné učivo, žák si může známku opravit atd. Ale je toto opravdu hodnocení žákových schopností, dovedností, možností? Například projekty ŠVP jsou zaměřeny především na rozvoj klíčových kompetencí, žáci nemají pocit, že se učí, ale hrají si. Pro některé učitele náročná příprava, ztráta času, žáci se nic konkrétního nenaučí, není viditelný výsledek apod. Toto jsou myšlenky části učitelů, kteří učí tradičně a nechtějí o svém procesu učení přemýšlet, mají pocit, že takto učili celý život a dobře, tak co teď měnit. Ale na dnešním učiteli je požadováno, aby učil jinak, jinými metodami, přemýšlel více o své práci, sledoval žákův pokrok, měl zpětnou vazbu atd., aby uměl především ohodnotit získané dovednosti, aktivity, aby projekty nebyly ztrátou času, ale aby i projektové aktivity byly hodnoceny.
Hodnocení klíčových kompetencí má vést k jejich rozvíjení, k nasměrování úsilí do určité oblasti a pochopení něčeho nového. Hlavním východiskem pro hodnocení klíčových kompetencí je proto sebehodnocení žáků.
V žákovské knížce má žák kolonku pro zápis sebehodnocení, často je vyplňován formálně nebo vůbec, někdy i pro čárku za splněný úkol. Je ztrátou času se s dětmi zabývat reflexí, diskusí nad tím, jaký pokrok udělali za měsíc, pololetí, rok? I sebehodnocení je dovednost, kterou musíme žáky učit rozvíjet. Sebehodnocením činíme žáka zodpovědným za jeho vlastní rozvoj, který vede i k rozvoji osobnosti žáka a proces sebehodnocení mohou využívat i v mimoškolním životě.
Klíčové kompetence musíme zařadit do plánování výuky, umět pojmenovat to, co chceme v předmětu učit, rozložit svůj předmět do dílčích kompetencí a učit např. v literatuře ne A. Jiráska, ale porozumění literatuře, době, v historických souvislostech pomůže dějepis. Učitelé jsou dobrými odborníky ve svém oboru. Velká změna je dnes v tom, že místo odborníků na předmět se stávají odborníky na proces. Naším cílem je, aby se žák sám zajímal, jak pokročil v dané kompetenci nebo v poznávání určitého vzdělávacího předmětu. Rozhodujícím krokem při zadávání úkolu je hodnocení aktivity.
Hodnocení i sebehodnocení se musí proto od základu změnit a učitelé si musí tyto nové aktivity neustále zkoušet, žáci si na ně musí postupně navyknout a obě strany musí mít pocit z dobře fungujícího vzájemného vztahu ve vyučovacím procesu, který by neměl být stresující, který by žáky vést jen k učení na známky, ale k učení pro svůj vlastní pokrok. A nezíská pak tím mnoho pro svou práci i učitel?
Mgr. Miloslava Lamačová